V Americe žiju od 15 let. Chci pomoct dalším holkám, aby si to mohly zkusit taky, tvrdí Kristýna Kaltounková

Lukáš Svoboda

Je to už přes měsíc od chvíle, kdy Kristýna Kaltounková jako první hráčka draftu do PWHL pózovala na pódiu v ottawském hotelu Hard Rock. V záplavě mediálních povinností, které se s pozicí jedničky draftu pojí, si ale musela najít i prostor na studium. Na Colgate University dokončuje magisterské studium a už přemýšlí o tom, jak by díky svému úspěchu mohla pomoct do Ameriky i dalším českým hokejistkám. I proto se stala další tváří usFutures.

"Je pro mě moc důležité ukázat, že i holky mají možnost odejít studovat a hrát hokej v Americe. Aby věděly, že jsou tu lidi, kteří jim v tom mohou pomoct, protože těch příležitostí pro hokejistky u nás zatím moc není," prozradila Kristýna.

Od nové sezony budeš jednou z tváří PWHL. Čeká tě první profesionální sezona a mohla bys myslet jen na hokej. Proč ses rozhodla začít pomáhat dalším talentovaným hokejistkám v cestě na americké univerzity?

Sama vím, jak složité je odejít od rodiny na druhou stranu světa. Ten přesun je velmi stresující. Pro každého je proto minimálně ze začátku důležité mít po ruce někoho, kdo ví, jak to v Americe chodí. V tomhle je agentura opravdu skvělý pomocník. Doufám, že když holky uvidí, že to jde zvládnout, tak se nebudou tolik bát.

Věříš, že jim i díky usFutures dokážeš ukázat směr?

Určitě. Když jsem se o tom bavila s Irčou, bylo hned jasné, že bych se do usFutures chtěla nějakým způsobem zapojit. Hrozně se mi zalíbilo, jak to děláte. Je skvělé, že se s každým jedná napřímo a že se neslibují hory doly. I proto se pak daří dotahovat věci do konce.

Po draftu ses dostala do povědomí širší veřejnosti. Cítíš na sebe větší tlak? Aktuálně jsi hlavní tváří českého ženského hokeje.

Doufám, že se mi podaří té platformy, kterou teď mám, využít. Samozřejmě jsem ráda, že se mi daří, že jsem nějakým způsobem úspěšná, ale ráda bych to teď využila k tomu, abych pomohla ostatním a celkově růstu ženského hokeje u nás.

Po domácím šampionátu, který se v dubnu konal v Českých Budějovicích, je na co navazovat...

Hrát před zaplněným stadionem bylo neuvěřitelné. Ale je potřeba, aby ten boom nebyl jen jednou za čas. Věřím tomu, že si lidi ženský hokej postupně oblíbí – k tomu ale musíme být víc na očích. Když to diváci nebudou srovnávat s mužským hokejem, tak si ho zamilují a najdou si k němu cestu.

Tvoje pozice tě staví do role jakési ambasadorky ženského hokeje. Jak se zatím se zvýšeným zájmem médií a veřejnosti srovnáváš?

Je toho hodně, ale nestěžuju si. Jediná věc, která mi trochu dělá problémy, je to, jak mám rozkouskovaný čas. Není to stejné jako u někoho, kdo je od devíti do pěti v práci. Kvůli všem mediálním povinnostem mám hodinu sem, hodinu tam. Volna si proto moc neužiju.

Tušila jsi, že bys mohla být draftovaná z prvního místa?

Vůbec. O tom, že bych mohla jít takhle vysoko, jsem vůbec nepřemýšlela. Nějací insideři psali, že bych mohla být první, ale nepřikládala jsem tomu váhu, protože od manažerů jsem slýchala, že půjde spíš obránkyně, kterých je v lize nedostatek. Když si mě nakonec New York vybral jako jedničku, bylo to obrovské překvapení.

Jak ses na pódiu před zaplněným sálem v ottawském Hard Rock hotelu cítila?

Byla jsem dost nervózní, ale celkově to byl skvělý pocit. Měla jsem na sobě spoustu očí. Potom, co mě vyhlásili, jsem cítila, jak se vnitřně klepu. Hned po draftu toho navíc bylo opravdu hodně, ale jsem moc ráda, že jsem si to mohla zažít.

S trenérem se znáš z univerzity. Jsi ráda, že nejdeš do úplně neznámého prostředí?

Určitě je to příjemné. Máme spolu skvělý vztah, navíc byl jedním z důvodů, proč jsem šla na Colgate. Beru to jako obrovskou výhodu – hned od začátku vím, co očekávat.

Víš, co čekat od života v New Yorku? S Hamiltonem, kde studuješ, se to nedá srovnat...

Bude to hodně jiné, protože New York je oproti Hamiltonu opravdu obrovský. Bude tam neustále co dělat. Skvělé ale je, že je to na americké poměry relativně blízko místu, kde jsem od patnácti let vyrůstala. Takže to pro mě bude poměrně známé prostředí.

Do Ameriky jsi šla už na střední školu. Doporučila bys svou cestu i dalším českým hokejistkám?

Určitě, jinak bych se do spolupráce s vámi nehrnula. Hokejově i lidsky mě to ohromně posunulo. Byla jsem sama bez rodičů, takže jsem se musela hodně starat sama o sebe. Když jsem udělala nějakou chybu, nebyl tam nikdo, kdo by ji šel vyžehlit – musela jsem si všechno osahat sama. Měla jsem kolem sebe kamarády, ale ne rodiče, kteří by mi říkali: tohle nedělej, tohle zkus.

A co studium? Jak ti sedl americký vzdělávací systém?

Otevřelo mi to spoustu příležitostí a nových dveří – za to jsem ohromně vděčná. Rozhodně bych neměnila. Když jsem se pak přesunula na univerzitu, hodně jsem se posunula i akademicky. Všechno to vyšlo moc hezky. Díky sportu jsem dostala stipendium, vystudovala jsem a teď se můžu posunout dál.

Aktuálně na Colgate University dokončuješ magistra. Stihneš odpromovat ještě před startem sezony v PWHL?

Měla bych. Kvůli mistrovství světa jsem si musela posunout dokončení posledních dvou předmětů, které mi chybí. Mám to ale dobře rozjeté a měla bych to zvládnout v průběhu srpna.

Když tě poslouchám, mám pocit, že ses v Americe našla. Je něco, čeho vzhledem k brzkému odchodu z domova lituješ? Třeba absence na olympiádě v Pekingu?

Takhle to vůbec neberu. Všechno se děje z nějakého důvodu a myslím si, že těch reprezentačních akcí jsem odjela dost. Navíc je jasné, že se nemůžu dostat do každé nominace, vždycky je to nějaký mix.

Ale přece jen – nemrzelo by tě, kdybys přišla o dubnové mistrovství světa v Českých Budějovicích?

Takhle nad tím nejde přemýšlet. V Budějovicích jsem hrála a jsem za to moc ráda. Každý zápas jsme hrály před plným stadionem, mohla jsem si zahrát před rodinou a kamarády. Byl to nádherný zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Jen medaile vám nakonec těsně unikla…

To je jediná kaňka, která mě mrzí. Ale aspoň máme s holkama pořádnou motivaci před blížící se olympiádou v Itálii.

Jak velkou výhodou pro tebe je, že reprezentaci vede kanadská trenérka Carla MacLeodová?

Je to fajn, jsem na její mindset zvyklá z Ameriky. Dokáže na nás přenést klid a důvěru v to, že můžeme porazit každého. To zdravé sebevědomí, které do nás vštěpuje, je ohromně důležité.

Na tohle jsi od českých trenérů nebyla zvyklá?

Ještě než jsem odešla do zámoří, brala jsem to tak, že je normální, když trenéři na hráčky řvou a chovají se úplně nepříčetně. Hráči jsou tady majetkem klubů a podle toho se s nimi zachází. V Americe se trenér snaží, aby se hráčky postupně zlepšovaly. Vždycky stojí za vámi a podporuje vás v tom progresu. Někdy je třeba zvýšit hlas, ale není to standard. Je důležité, aby trenér v hráčích nezabil lásku ke sportu.

Navíc tě v klubu nenutí dávat sportu přednost před školou.

V tomhle je americký systém skvělý – nenutí tě, abys volila mezi sportem a školou, ale chce po tobě, abys dal oběma činnostem maximum. Když se mu přizpůsobíš, tak se ti odvděčí příležitostmi, které nabízí.